Smutné básně plné žalu a utrpení...
Kaštany
Lavička v parku,
ty jsi se vedle mě posadila.
Ticho. Proč se nic neděje?
Snad proto, že si přejí,
aby se čas zastavil.
Kaštany od Tebe ve své dlani hřeji
a v duši mi uhasíná plamínek naděje.
Mlčíš.
Vím, co mi chceš povědět.
Nechci tu být.
Nechci tušit.
Radši nic nevědět.
Bolí to.
Ale místo krve kaštany v slzách utápím.
Plamínek zhasl.
Prázdno, chlad, nicota.
Nehlaď mě, vždyť já se netrápím.
Zbytek "mě",
černo, touhu, zoufalství
další slupkou obalím.
Už nechci, nemůžu!
Neomlouvej se, neměj obavy.
Vždyť já už jsem jen myš bez hlavy.
Já
Běžím závod,
závod se jménem život
s duší unavenou jako nohy maratónce.
Běžím, žiji dál
v představách zdárného konce.
Prší.
Běžec padá, mé pohlazení mu rány tiší.
Stále prší, prší slzy.
Musím běžet, žít, žít.
Ale jsem druhá,
stejně, jako když po blahodárném dešti přijde jenom duha.
Zbytečně
Vyhodíš papíry slovy popsané,
účtenku sečtenou.
Odložíš pero vypsané
i knihu přečtenou.
Ale pero když bylo plné,
napsala jsi na čistý papír lásku svému milému.
I když jsi na knihu poslední peníze dala,
do duše jeho slova jsi si vzala.
Nejsem kniha, pero ano papír bílý,
když potřebné byli aspoň chvíli.
Ale zato vím už konečně,
že žiji na dluh..... zbytečně.
Proč jsem?
Jsem jak studna bez vody,
blátem žízeň neuhasí.
Jak strom bez květů,
jenž nemění se v plody.
Bolestně roste,nerodí,
strom zbytečný pro život se nehodí.
Jsem jak svíce, která knot již nemá
a krásu světla nikomu nedá.
.......
Tak proč vlastně jsem?
Růže
Kdo právo měl
zasadit mě daleko od vody,
kdo mé květy směl
bezcitně zašlapat do zloby.
Jen ten, kdo chce květ, ne trní,
ten, kdo nutí růži, ať voní.
Hlupák v květech neznalý,
myslí si, že krásu duše podle vůně odhalí.
Tak slepě najde květ bez lásky....chudý,
ten láká do pasti,vždyť voní jen z nudy.
Zase jen on a já
Zase jen s Tebou, Měsíci, příteli můj,
v nekonečné tmě s hvězdami tančíš,
je Tě jen půl.
Ty jsi naděje dalšího světla,
když mocná noc vystřídá den.
Přijít k Tobě jsem nedovedl ani dnes,
když v půlce nabízíš se jen.
Nechci brát Tě hvězdám,
tanečnicím bloudivým,
přátelství naše nikomu nedám,
v záři soucitu se jasu hvězd nedivím.
Když smutek šeptám k Tobě do nebes,
jsem rád, že patřím do Tvých hvězd.
Slunce
Chci zapomenout na smutek slov,
která jsi mi do srdce dala.
V silném dešti plášť zármutkem nasál
bez deštníku lásky, co jsi nám vzala.
Poslední kapky jen slunce vysuší,
křehké paprsky něhu a štěstí
jemně umí vzářit do duší.
Já to slunce hledám,
najdu,
snad i mám,
pod jeho leskem toužebně klekám,
své srdce nabízím,
otevřu,
rád i dám.
KONEC ?
